Před nějakou dobou jsem narazila na článek senátorky Daniely Kovářové s názvem Porodnost: Může za vymírání i právo? Při čtení mě v něm zaujalo několik věcí, na které bych chtěla dnes reagovat a rozporovat je.
Než ale začneme, nabízí se otázka: Kdo je Daniela Kovářová? Nebála bych se ji označit za úspěšnou, vzdělanou ženu s právnickou kariérou, která to v roce 2022 dotáhla až na post senátorky. Naplno tedy využívá toho, co bojovnice a bojovníci za ženská práva v minulosti vydobyli. O to víc je smutné, že feminismus je pro ni často tématem, do kterého si ráda kopne. Bohužel tím většinou pouze ukazuje svoji neznalost toho, o čem feminismus reálně je a o co feministky bojují. Příklad si můžeme ukázat i v tomto jejím textu: „Feministky, které opovrhují oddacím listem coby cárem papíru, to mohou klidně negovat.“ Ano, historicky byl institut manželství mnohokrát kritizován. Avšak to neznamená, že feministky opovrhují oddacím listem více než zbytek populace, nebo že snad samy nevstupují do manželství a netouží po něm.
Dnes se nechci bavit o důvodech, proč mnozí volí žití tzv. na hromádce namísto manželství. Mnohem víc mě v textu zaujalo jiné tvrzení, a to toto: „V žádném vztahu nepanuje rovnost, tedy ani v žádném manželství. Vztahy jsou ze své podstaty nerovné, protože lidé si nejsou rovni, protože mají odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy, traumata. A odlišné zájmy a úmysly.“ Proč je tato část problematická? Protože autorka si plete pojmy rovnost a stejnost. Nejsme stejní. Máme odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy i traumata. Chutnají nám jiné věci, líbí se nám jiné věci, vypadáme jinak. Znamená to snad, že si nejsme rovni, protože nejsme stejní? Ne.
Rovnost se podle mého zakládá na něčem mnohem prostším – tj. na tom, že když odmyslíme všemožné statusy, záliby nebo peníze, zůstane nám to, že všichni jsme lidé s velmi obdobnými základními potřebami. A ve zdravém vztahu bychom k druhému měli přistupovat jako k sobě rovnému, byť třeba on je zrovna ten, kdo vydělává méně. Tedy můj názor, pocity a potřeby jsou stejně důležité jako názory, pocity a potřeby mého partnera či mé partnerky. Rozhodování by pak mělo být výsledkem společné komunikace, kde se každý může beze strachu vyjádřit. Jde samozřejmě o poměrně moderní pohled na vztah, kdy je svazek vnímán jako partnerství, a nikoliv jako vztah nadřízeného a podřízené.
Senátorka Kovářová dále v textu píše toto: „Když zakážete dát dítěti výchovný pohlavek, zavedete Linky důvěry a každému dítěti povolíte sociální sítě, na kterých si může na své rodiče stěžovat, stane se výchova velmi obtížná.“ Do jisté míry souhlasím s tím, že sociální sítě mohou být problém, ale nikoliv kvůli tomu, že si na nich děti mohou stěžovat na rodiče. Problémem je vznik závislosti na nich nebo přebírání škodlivých vlivů (např. získání zkreslené představy o lidském těle).
Každopádně očerňovat Linku důvěry z toho, že činí výchovu obtížnou, mi přijde přinejmenším hloupé. Já bych si přála, aby se děti rodily milujícím rodičům a vyrůstaly v bezpečném prostředí, jenže ne všechny děti to tak mají. Linka důvěry nabízí dítěti možnost, na koho se obrátit v případě, že si prochází těžkým obdobím kvůli rodičům, nebo když se trápí a nemá nikoho, komu by se mohlo svěřit.
A v závěru mám na srdci ještě jednu otázku: Dali byste facku svému partnerovi? Rodiči? Kamarádce? Tak proč ji dávat svému dítěti? Já chápu, že s dětmi to může být těžké a o nervy, ale jakožto dospělá, která byla taky malou holčičkou, mám pocit, že vysvětlení a klid fungovaly vždycky lépe než pár facek.
Text má spoustu logických děr a rozebrat jednu po druhé by mi dalo spoustu práce. Délka tohoto článku by pak pravděpodobně přesáhla délku všech mých předchozích článků v součtu. Zmíním proto už jen poslední věc: „A k tomu jsme přidali výhodné hypotéky a společenské klima nutící mladé páry pořídit si vlastní bydlení, ačkoliv by se klidně mohli spokojit s nájemním, jako celé generace před nimi. Jenomže hypotéka vám pak nedovolí pomyslet na dítě, protože byste neutáhli splátky.“ Prosím, myslete na tato slova, až budete příště odemykat dveře od bytu, ve kterém bydlíte s dalšími čtyřmi spolubydlícími.