Zaběhnout půlmaraton? Žádnej problém. Pokud teda nepočítáme bolavý nohy a spálený ramena. Pojďme ale pěkně od začátku. Někdy v lednu tohohle roku jsme se s kamarádkou domluvily, že hecneme půlmaraton. Našly jsme jeden, který oběma časově vyhovoval, já si zaplatila startovný a začala dělat něco, co by se s přimhouřenýma očima dalo označit za trénink. Upřímně jsem toho moc nenaběhala. Snažila jsem se vyběhnout alespoň jednou týdně, jenže ne vždy se z časových důvodů zadařilo. A po pár týdnech se na to kamarádka vykvákla a nechala mě trpět samotnou.
Devět stovek mě docela motivovalo dokopat se minimálně na start, a tak jsem s přítelem 30. 5. 2026 vyrazila směr Zlín na Festivalový půlmaraton. Kvůli organizaci, spojům a míň stresování jsme se rozhodli vyrazit o den dřív, v klidu se ubytovat, navečeřet se a večer vyrazit na letní kino v rámci filmového festivalu. Pro přítele to byl příjemný večer v kině, pro mě možnost doplnit kulturní mezery, protože jsem do té doby (hanba mi) E.T.ho nikdy neviděla. U letního kina musím ocenit výběr místa i možnost pít při sledování kakao, ale brambůrky jako občerstvení nestačí. Co je kino bez popcornu?
Po kinu nás čekal spánek. Probudila jsem se docela brzy a na poslední chvíli začala řešit, jestli si s sebou budu brát vodu a do čeho si dám gely. Nemám totiž žádný extra běžecký vybavení, nedisponuju běžeckou vestou a boty mám za pár stovek z Decathlonu. Jediný, co jsem měla s sebou, byla ledvinka, do které si dávám věci při běhu doma. Tady bych si tím ale dost možná strhla registrační číslo. Nakonec jsem ledvinku zapínala kolem boků a la stréc. Po úvodních patáliích jsme konečně kolem deváté dorazili ke Kongresovému centru, kde byl i start půlmaratonu.
A upřímně? Já byla nervózní jak sviňa. Přitom jsem věděla, že o nic nejde, nejdu bojovat o první příčky, lámat rekordy ani nic podobného. No, nervozitu jsem logikou nepřebyla, takže jsem pochodovala sem a tam a opakovaně chodila na čůrat. Aspoň ta hodinka rychle utekla a já v deset hodin vyběhla z koridoru E.
Po vyběhnutí veškerá nervozita zmizela a první kolo půlmaratonu jsem si fakt užívala. Běželo se mi dobře, trasa se rychle proměňovala od Baťovské továrny přes část rodinných domečků, kolem zahrádek, podél řeky na náměstí a znovu. Podél celé trasy stály houfy lidí, kteří fandili a dodávali sílu běžet dál. Spousta z nich, co měla zahrady kolem trasy, nás kropila vodou, což bylo naprosto geniální, protože den závodu patřil mezi ty s téměř letním počasím.
Do druhého kola jsem vběhla ještě poměrně po hlavě. Možná mě nakoplo to, že jsem viděla přítele a rodinu, jak mi na konci prvního kola fandí. Na 17. km ale přišla krize a musela jsem sama se sebou hodně bojovat, abych těch zbylých pět kilometrů doběhla. Zbylých pět? Zarazíte se u čtení. Ano, zbylých pět, protože já díky vyčerpání a sluníčku zapomněla správně počítat. Matika v ten moment moc nematikovala a došlo mi to až někdy na 19. km, kdy jsem do sebe naprala poslední gel, který jsem si šetřila na cílovou rovinku.
2 hodiny a 23 minut považuju za skvělý čas pro mě, a hned jak jsem dostala medaili, tak jsem se nezapomněla poplácat po ramenou. Den po půlmaratonu byl docela náročný pro nohy, ale možná jsem prostě blázen nebo nevím. Každopádně na podzim se chystám na další.
Chystáte se letos taky na svůj první půlmaraton?