Pochod z Chválkovic do Chválkovic je pro mě už taková každoroční klasika – a i když znám trasu téměř nazpaměť a nejde o žádnou extra výzvu (krom jednoho kopce na začátku trasy se jedná o rovinku), tak z nostalgie na tenhle pochod nedám dopustit. Letos jsme byli domluvení, že půjdeme jako parta a potkáme se v 6.45, tj. hodinu před odjezdem svozového autobusu. Ano, pochod má svozové autobusy, které vás ve třech různých časech naberou v okolních dědinách startu a dovezou za 25 Kč do cíle. Což je za mě fakt skvělý, protože dostávat se na starty některých turistických pochodů je opravdu peklo bez auta.
13.6. jsme všichni měli v 6.45 vyrážet směr nákup svačinek, ale stalo se to, co se stává maximálně jednou za deset let, a já s přítelem jsme zaspali. Budík, zmeškaný hovory, nic nás nevzbudilo. Teprve v 7.25 jsem otevřela oči. Mohla bych lhát a tvrdit, že to bylo z vyčerpání, přepracování, přece jen byste nikdy s největší pravděpodobností nezjistili pravdu. Jenže to není úplně můj styl. Takže, abych byla upřímná, testovala jsem večer předtím modrou a zelenou. Místo pohodovýho rána jsme tu měli jeden velkej chaos. Omlouvání se těm, co nezaspali, domlouvání a vymýšlení alternativy. Naštěstí jsme nezaspali jen my, ale ještě další dvě kamarádky. Jednu jsme proto zaúkolovali po telefonu, ať nám koupí sýr na spravení a vybere hotovost. Druhá pro jistotu na sraz nedojela vůbec a ozvala se až někdy v odpoledních hodinách.
Po ranních komplikacích se v pěti potkáváme v 9.45 na startu ve Chválkovicích u Bučovic. Vyplníme registrační formuláře, zaplatíme registrační poplatek 50 korun v hotovosti, zvolíme 22 km dlouhou trasu a vyrážíme. Jak už jsem psala výš, tahle trasa je dost nenáročná. Jakmile překonáte kopec na začátku, jdete prakticky jenom po rovince nebo do mírných krátkých kopečků. Žádné velké převýšení nezdoláváte. První polovina trasy vede lesem a poli, přesně v polovině pak narazíte na vesnici Švábenice, kde je možné se zastavit a odpočinout si v restauraci u dobrého jídla nebo čepované limonády/piva. Odtud už většina trasy vede po asfaltu a kilometry tak naskakují samy.
A jak vím, že se tam najíte dobře? Po 11 km a propité noci se už začal ozývat žaludek a bylo do něj potřeba něco dostat. Na chvíli jsme se tam zastavili, dali si pizzu se čtyřmi druhy sýrů a na zahrádce si užívali, že už zase svítí sluníčko. Na většinu trasy nám vyšlo totiž hezké počasí, ale samozřejmě v ten nejmíň vhodný úsek nás zasáhla šílená průtrž mračen. Po pravé straně pole, po levé les a pod námi polní cesta, která se během pár minut přeměnila v bahnité koryto. Rychle jsme vytáhli pláštěnky a snažili se pokračovat v cestě. Ale určitě to znáte. Bylo potřeba, aby jeden spadl a pořádně se v tom bahně vyválel. A já jsem takový padající typ, takže jsem se toho ujala se vší parádou a pořádně tam s sebou třískla. Naštěstí se mi nic nestalo a trocha bahna úplně všude mě nemůže zastavit.
Občerstveni pizzou jsme se vydali do druhé poloviny trasy. Po asfaltu cesta utíkala, ale i tak se musely objevit nějaké problémy. Bez nich by to nebylo ono. Kamarádku začaly velmi bolet kyčle a do toho jí prskl puchýř na patě. Každý další kilometr si musela opravdu vybojovat. Ale i přesto všechno jsme to zvládli a v cíli na nás čekal diplom, tatranka a pořádná vesnická zábava. Ve Chválkovicích na Hané se končí na hřišti a každý rok se pochod ukončuje posezením, grilováním a poslechem kapely.
Chodíte taky na turistické pochody?