Asi jako spousta z nás, i já jsem si vytyčila nějaké cíle a vysnila nějaké sny. Něco, co bych chtěla v životě dokázat a zažít. Jak je ale známo, sny se neplní přes noc a většinou k nim vede dlouhá, klikatá cesta. V mém případě to znamená, že mám většinu dní zorganizovaných na minuty, abych stihla přejíždět mezi školou a prací. Málo spím a věčně mě trápí, že mám nonstop hluboko do kapsy, protože každou korunu navíc se snažím ušetřit.
Po většinu času se v myšlenkách upínám k tomu, co přijde, což mi docela pomáhá moje poměrně šílené životní tempo zvládat. Ale občas mám chuť se na všechno vysrat. Dopřát si víc okamžitých radostí a nemyslet na to, co vlastně chci a proč to chci. A tak by mě zajímalo – máte to taky tak?
Já s tímhle pocitem bojovala před pár dny, když jsem stála v práci absolutně vyčerpaná, počítala minuty do konce směny a do toho mi přišlo vyúčtování za telefon. Taková blbost. Jenže můj mozek se rozhodl spustit spirálu myšlenek, které vždy končily u toho, že bych si přece jen měla poslat nějaké peníze ze „sporáku“ a trošku si užít (rozuměj: zajít si na akci nebo si koupit něco dražšího). Nakonec jsem to neudělala. Pomohlo mi si pár věcí uvědomit a také jedna několik století stará filozofická škola.
Zdá se vám šílené, že by vám mohla pomoct překonávat krize antická škola? Možná. Seznamte se s epikureismem. Epikúrós založil nejprve filozofickou školu na ostrově Lesbos, avšak časem odešel a usadil se v Athénách. Tam koupil dům se zahradou, kde bydlel a filozofoval s přáteli. A co nám tedy říká jeho filozofie?
„A právě proto, že slast je prvotní a vrozené dobro, nesnažíme se o každou slast, nýbrž zřekneme se časem mnohých radostí, kdyby z nich mělo pro nás vyplynout více nepříjemností; a naopak dáváme přednost mnoha bolestem před slastmi, jestliže po delší době vytrpěných bolestí nám přinesou ještě větší slast.“
A je to přesně tak, jak říká. Kdybych vybrala peníze a utratila je, užila bych si teď. Na druhou stranu by to znamenalo, že budu muset šetřit déle a moje plány se celé posunou. Což by znamenalo, že nebudou moct proběhnout tak, jak je zamýšlím. No a to možná nejhorší – další den bych musela bojovat se strašnými výčitkami. Musím se holt smířit s tím, že pár měsíců to teď nebude úplně snadné, občas budu brečet a stěžovat si, ale vím, že momentální útrapy mi za to stojí.
Co vám pomáhá překonávat podobné krize?